Metafory mohou pomáhat tím, že propojí abstraktní téma s konkrétní představou a nabídnou jiný způsob, jak o něm mluvit. Obraz podněcuje asociace, ale jeho význam není předem daný. Účinek závisí na člověku, situaci i vedení rozhovoru; samotná karta nezaručuje porozumění ani změnu.

„Mám toho moc“ je věta, které snadno rozumíme. Přesto z ní ještě nevíme, co přesně je těžké. Představme si, že ji někdo doplní: „Jako kdybych seděl u stolu, na který ostatní pořád přidávají další talíře.“ Najednou se můžeme bavit o množství, očekáváních, prostoru i o tom, kdo rozhoduje, co na stole zůstane. Metafora nepřidala důkaz. Přidala rozlišení.

Právě proto mě zajímá, co se mezi obrazem a odpovědí odehrává. Není potřeba připisovat kartám tajnou schopnost dostat se „za rozum“. Často stačí sledovat, čeho si člověk všiml, co mu to připomnělo a jak mu nový popis pomáhá přemýšlet o původním tématu.

Proč metafory fungují někdy lépe než obecná slova

Slova jako změna, rovnováha nebo spolupráce jsou užitečná, ale široká. Mohou vytvořit dojem, že si rozumíme, i když si pod nimi každý představujeme něco jiného. Když člověk připojí obraz, bývá snazší všimnout si rozdílu. Rovnováha na laně vyžaduje jiné úsilí než rovnováha mezi dvěma miskami vah. Ani jedna představa není správnější. Každá zvýrazňuje jinou část zkušenosti.

Metafora přenáší vztahy mezi věcmi z jedné oblasti do druhé. U přeplněného stolu nejde pouze o talíře. Jde také o přidávání, nedostatek místa a možnost něco odmítnout. Tento způsob popisu může otevřít otázku, která pod obecným slovem přetížení zůstávala schovaná. Stále je však třeba ověřit, zda takové propojení dává smysl člověku, který obraz použil.

Obraz zároveň něco ponechává stranou. Popis práce jako závodu upozorní na tempo a cíl, ale může zastřít spolupráci nebo potřebu odpočinku. Metafora tedy není úplná mapa situace. Je to jeden pohled, který můžeme prozkoumat a případně opustit.

Asociace je spojení, nikoli odhalená pravda

Asociací zde myslím spojení mezi tím, co vidíme, a jinou představou, vzpomínkou či zkušeností. Fotografie lavičky může připomenout dovolenou, čekání nebo konkrétní rozhovor. Nemusí jít o něco hluboko ukrytého. Někdy je spojení docela obyčejné: podobná lavička stojí před domem.

Dva lidé si ze stejného obrázku mohou odnést odlišný detail. Jeden si všimne prázdného místa, druhý barev a třetí stromu v pozadí. Liší se jejich zkušenosti i to, s jakou otázkou se právě dívají. Proto nemá smysl stanovovat, co takový výběr objektivně vypovídá o jejich osobnosti.

Také stejný člověk může obraz příště popsat jinak. V den, kdy potřebuje klid, ho osloví prázdná židle. O týden později může ve stejné fotografii hledat možnost setkání. Proměnlivost významu není chyba metody. Připomíná, že pracujeme s aktuálním rozhovorem, ne s neměnným výsledkem testu.

Co vám ten obraz připomíná právě dnes?

Co ukazují výzkumy metafor – a co z nich nevyplývá

O vlivu metafor na uvažování existují experimentální studie. Paul Thibodeau a Lera Boroditsky v roce 2011 zkoumali, jak lidé navrhují řešení kriminality, když je v textu přirovnána k šelmě nebo k viru. V jejich experimentech se navrhovaná opatření mezi skupinami lišila. Podrobnosti uvádí původní studie Metaphors We Think With: The Role of Metaphor in Reasoning.

Obraz výzkumu ale není jednotný. Gerard Steen, Gudrun Reijnierse a Christian Burgers ve čtyřech navazujících experimentech obdobný účinek metaforického rámování nenašli a upozornili na možné jiné vysvětlení i podmínky, za kterých se efekt objevuje. Jejich studie z roku 2014 je důležitou protiváhou jednoduchému tvrzení, že určitá metafora automaticky změní naše rozhodnutí.

Obě práce se týkají jazykového rámování konkrétních výzkumných úloh. Nejsou studií účinnosti mých karet ani důkazem, že fotografie vyřeší koučovací téma. Pro praxi z nich vyvozuji střídmější podnět: záleží na tom, jak téma pojmenujeme, a je dobré všímat si, co náš způsob formulace zvýrazňuje. Nelze z nich odvodit zaručený výsledek individuálního rozhovoru.

Fotografie nabídne něco, k čemu se můžeme vracet

Při práci s kartou nemusí člověk vlastní obraz nejprve vymyslet. Má před sebou konkrétní podnět, který si může prohlédnout. Může ukázat na detail, změnit svůj popis nebo říct, že první dojem už nevystihuje to podstatné. Fotografie zůstává na stole, zatímco slova se zpřesňují.

To může být užitečné i pro průvodce. Namísto okamžitého shrnutí může sledovat, co účastník skutečně popisuje. U židle ho například zaujalo opěradlo, ne prázdnota místnosti. Pokud průvodce začne mluvit o osamělosti, vnese do rozhovoru vlastní význam. V článku Jak pracovat s metaforou bez výkladu se věnuji právě této hranici.

Pomáhá i možnost volby. Člověk si může z více obrazů vědomě vybrat ten, který mu k tématu něco nabízí. Nejde o hledání osudové karty. Když žádná nesedí, můžeme pokračovat běžným rozhovorem. Ani odmítnutí karty nemusíme měnit v další materiál k výkladu.

Která souvislost vám pomáhá lépe pojmenovat vaši situaci?

Od zajímavého spojení k užitečnému porozumění

Samotná neobvyklá asociace ještě není výsledkem práce. V modelovém příkladu s přeplněným stolem může být užitečným zjištěním, že člověk přijímá další úkoly, aniž se dohodne, který z předchozích odloží. Může se ale ukázat i něco jiného: počet úkolů mu nevadí, chybí mu přehled o jejich pořadí. Obraz pomáhá téma rozlišit, řešení z něj automaticky nevypadne.

Dobrým měřítkem je proto srozumitelnost pro samotného účastníka. Dokáže vlastními slovy říct, co mu rozhovor přinesl? Souvisí to s jeho otázkou? Potřebuje něco ověřit v reálné situaci? Někdy bude výsledkem konkrétní krok, jindy přesnější pojmenování nebo zjištění, že se původní metafora nehodí.

Širší souvislosti shrnuje článek Metafory v koučování a lektorské práci. Metaforám nemusíme přisuzovat zázračné vlastnosti, aby měly v rozhovoru své místo. Jejich síla může být velmi prostá: umožní podívat se na známé téma s větší pozorností.

Pro promyšlenou práci s obrazem najdete u autorských sad a metodik také informace o příručce Metafora jako klíč.