Na poradě se probírá, proč se projekt zpozdil. Jedna kolegyně říká, že chyběly informace. Druhý kolega tvrdí, že informací bylo dost, jen nikdo nerozhodl. Vedoucí si myslí, že všechno šlo podle plánu až do posledního týdne. Mluví o stejném projektu a každý o jiném.
Tohle je situace, kde metaforické karty v týmu ukazují svou sílu. Nemají vyřešit, kdo má pravdu. Pomáhají vidět, jak různě stejnou věc prožíváme, a teprve potom se domluvit, co s tím.
S týmy pracuji léta, ve firmách, ve školách i v neziskovkách. A mám vyzkoušené, že obraz někdy zkrátí cestu, kterou by tým jinak šel přes hodinu obhajování vlastních pozic.
Proč obraz v týmu funguje
Když se tým baví o problému přímo, lidé rychle přecházejí do obrany. Kdo je za co zodpovědný, kdo co nestihl. Obraz tuhle dynamiku na chvíli přeruší. Člověk mluví o své kartě, ne o kolegovi. Říká „vybrala jsem si mlhu, protože jsem celou dobu nevěděla, kam jdeme“, ne „vy jste mi nic neřekli“.
Ostatní tak slyší zkušenost, ne obvinění. A je mnohem snazší reagovat na mlhu než na výčitku.
Druhá věc: v týmu se rychle ukáže, kolik pohledů na jednu situaci existuje. Jeden vidí projekt jako závod, druhý jako bludiště, třetí jako dobře rozjetý vlak, kterému na konci došlo palivo. Nikdo z nich nelže. Každý vidí kus pravdy, a dohromady dávají obraz, který by žádný z nich sám neměl.
Kdy karty v týmu dávají smysl
Nejčastěji je používám v těchto situacích:
- Reflexe po projektu nebo období. Co se dařilo, co bylo těžké, co si bereme dál. Karta pomůže, aby ke slovu přišli i ti, kteří na běžné retrospektivě mlčí.
- Začátek nové spolupráce. S čím do ní kdo vstupuje, co od ní čeká, čeho se obává.
- Změna v týmu. Reorganizace, nový vedoucí, odchod kolegy. Lidé změnu prožívají různě a obraz pomůže to pojmenovat bez hodnocení.
- Role a očekávání. Kdo v týmu co dělá, kdo si myslí, že dělá něco jiného, a kde se role překrývají.
- Hledání společného obrazu. Jak by měl tým vypadat za půl roku. Někdy je obraz srozumitelnější než sebelepší vize na slajdu.
Karty naopak nepoužívám tam, kde je v týmu otevřený konflikt mezi konkrétními lidmi. Tam potřebuje tým jiný typ práce a obraz by snadno sloužil jako zbraň.
Krátká ukázka: reflexe po projektu
Modelový příklad. Osmičlenný tým dokončil půlroční projekt. Na stole je asi čtyřicet karet.
„Vyberte si obraz, který podle vás nejlépe vystihuje, jak projekt probíhal. Ne jak měl probíhat. Jak to bylo pro vás.“
Každý řekne dvě tři věty ke své kartě. Ostatní neodpovídají, jen poslouchají. Já si zapisuji slova, která se opakují. Pak přichází druhá otázka:
„Podívejte se na všechny karty na stole. Co vás překvapilo? Co mají společného?“
Tady se obvykle otevře nejzajímavější část. „Já netušil, že to pro tebe bylo takhle těžké.“ „Polovina z nás si vybrala něco s cestou do kopce.“ A teprve na závěr se vracíme do reality: co z toho, co jsme slyšeli, chceme v příštím projektu udělat jinak? Výstupem je jedna dvě konkrétní dohody, ne seznam dobrých úmyslů.
„Tým se nemusí shodnout na obrazu. Stačí, když se shodne na dalším kroku.“
Na co si dát pozor
- Vedoucí v místnosti mění, co lidé řeknou. Počítejte s tím. Pomůže, když vedoucí kartu vybírá a sdílí jako první, a sdílí poctivě.
- Karty nejsou nástroj hodnocení. Nikdy nepoužívejte výběr karty k posuzování výkonu nebo loajality.
- Nikdo nevykládá kartu kolegovi. V týmu je pokušení velké, protože se lidé znají. Pravidlo řekněte předem.
- Reflexe musí skončit dohodou. Jinak zůstane jen příjemný pocit, který do týdne vyprchá.
Pokud karty vedete ve větší skupině, najdete víc praktických rad v článku Metaforické karty ve skupinové práci. Proč je důležité nechat význam člověku, popisuji v článku Jak vést rozhovor s metaforickou kartou.
Které karty se pro týmy hodí
Pro reflexi a různé perspektivy funguje téměř každá různorodá obrazová sada. Pro práci s rolemi a očekáváními v týmu jsem vytvořila sadu NASAZUJI SI…, kde jsou obrazem různé pokrývky hlavy. Klobouk se dá nasadit, sundat, vyměnit, a právě to pomáhá mluvit o rolích bez toho, aby se z nich stala nálepka na člověka.
Pro práci s místem a pozicí v týmu se hodí sada MOJE MÍSTO s fotografiemi míst k sezení. Tam vždycky začínám tím, že si člověk vybere místo podle toho, jak se v situaci cítí nebo odkud se na ni dívá. Až potom zkoumáme, co to místo o situaci ukazuje.
Příště, až bude váš tým bilancovat projekt, zkuste místo otázky „Co se povedlo a co ne?“ nejdřív nechat každého vybrat jeden obraz. A teprve pak se bavit o tom, co dál.
Pro práci s rolemi a perspektivami v týmu si prohlédněte sadu NASAZUJI SI… s metodikou.
„Na stole leží osm karet. A osm pohledů, které dohromady dávají celý projekt.“