Rozhovor s metaforickou kartou stojí na pozornosti k tomu, čeho si všímá účastník. Otázky mu pomáhají popsat obraz, pojmenovat vlastní souvislosti a vrátit se k tématu. Nejde o výklad symbolů ani o povinnou sérii otázek, kterou je třeba celou projít.

Máme před sebou fotografii a připravených deset otázek. Účastník odpoví na první a v jeho větě se objeví něco podstatného. Co uděláme? Navážeme na odpověď, nebo přejdeme k druhému bodu seznamu? Právě tady se často rozhoduje, zda povedeme rozhovor, nebo vyplníme dotazník s obrázkem.

Dobrá otázka nemusí znít originálně. Může být jednoduchá, pokud přichází ve správnou chvíli a skutečně se vztahuje k tomu, co člověk řekl. Připravené formulace jsou opora, nikoli závazný jízdní řád.

Nejdřív potřebujeme vědět, proč s kartou pracujeme

Jinak začíná rozhovor o změně pracovní role, jinak závěrečná reflexe workshopu. Karta nepřináší účel sama. Ten vzniká z tématu setkání a z dohody s účastníkem. Pokud účel není jasný, může i zajímavá otázka odvést práci směrem, který nikdo nepotřeboval.

Pomáhá jednoduché zadání s možností volby. Člověk si může vědomě vybrat obraz, který mu k tématu něco nabízí. Nemusí hledat dokonalé vystižení celé situace. Někdy je užitečný jeden detail a někdy zvolený obrázek po chvíli přestane sedět. Obojí do rozhovoru patří.

Předem má být zřejmé i to, že je možné kartu nevzít, neodpovědět nebo nepokračovat. Zvlášť ve skupině nemá člověk zjišťovat až během aktivity, že se od něj očekává osobní příběh. Podrobněji tento rámec popisuji v článku Karta není test ani diagnóza.

Tři otázky jako ukázka principu

Pro ilustraci stačí několik formulací. Nejsou to tři povinné kroky ani samostatná technika, která se hodí pro každé téma. Každá ukazuje jiný směr pozornosti.

• „Čeho si na obrazu všímáte?“ ponechává účastníkovi volbu detailu. Neříká mu předem, že má hledat překážku nebo příležitost.
• „Co pro vás znamená slovo, které jste právě použil/a?“ pomáhá zpřesnit jeho vlastní vyjádření. Má smysl pouze tehdy, když skutečně navazujeme na konkrétní slovo.
• „Co z toho souvisí s tématem, se kterým jste přišel/přišla?“ nabízí návrat od obrázku k původní otázce, aniž předepisuje závěr.

Důležitější než přesné znění je to, co otázka předpokládá. „Co vám brání otevřít dveře?“ už obsahuje představu překážky i žádoucího otevření. Účastník přitom může potřebovat dveře zavřít. Ani otevřená otázka tedy není automaticky nenavádějící.

Otázky lze přizpůsobit jazyku člověka. Pokud řekl „tady mám klid“, není nutné převádět jeho větu do odborného slovníku. Přesnost často roste tím, že zachováme jeho slova a ověříme, co jimi myslí.

Po otázce můžeme chvíli počkat.

Co znamená skutečně navázat na odpověď

Představme si modelový rozhovor nad fotografií lavičky. Účastnice řekne, že ji zaujalo místo na kraji. Průvodci se může vybavit téma vyloučení ze skupiny, ale ona pokračuje: „Odtud můžu dobře sledovat, co se děje.“ Rozhovor se může týkat přehledu, nikoli osamělosti.

Navázat znamená dát její odpovědi přednost před naším prvním nápadem. Nemusíme okamžitě hledat hlubší vrstvu. Může stačit vyjasnit, jaký přehled potřebuje v situaci, kterou řeší. Pokud se souvislost neobjeví, není důvod ji vynucovat.

Pomáhá také oddělit shrnutí od závěru. „Mluvíte o přehledu a prostoru“ může být ověřitelné zachycení odpovědi. „Takže potřebujete mít ostatní pod kontrolou“ už přidává jiný význam. Rozdíl podrobněji rozebírám v textu Jak pracovat s metaforou bez výkladu.

Ticho není prázdné místo pro další otázku

Po otázce někdy nastane pauza. Účastník se dívá, hledá slova nebo si teprve vybírá, co chce říct. Průvodce může mít chuť pomoci další formulací. Pokud ale za první otázkou hned následují tři další, člověk už neví, na kterou odpovídat.

Ne každé mlčení však znamená hluboké přemýšlení. Může vyjadřovat i nejasné zadání, nepohodlí nebo to, že karta nic nenabízí. Nemusíme hádat. Můžeme dát prostor a podle situace ověřit, zda účastník potřebuje čas, upřesnění nebo jiný způsob práce.

Stejně tak odpověď „nevím“ nemusí být začátkem vytrvalého pátrání. Člověk nemá povinnost ke každému obrazu vytvořit příběh. Kvalitní vedení zahrnuje i možnost říct, že tudy dnes cesta nevede.

Otázky ve skupině potřebují jinou míru osobnosti

Při týmové reflexi sledujeme společný pracovní účel. Můžeme mluvit o zkušenosti z projektu, spolupráci nebo očekáváních. Není nutné přenášet do skupiny stejnou hloubku, jakou by měl dobrovolný individuální rozhovor.

Průvodce také hlídá reakce ostatních. Kolega může sdílet vlastní asociaci, pokud je pro ni prostor, ale neměl by opravovat význam člověka, který kartu vybral. Věta „já bych na tom obrázku viděl něco jiného“ je odlišná od „ty na něm ve skutečnosti ukazuješ, že…“.

Ve dvojicích bývá užitečné mít jasno, zda se do pléna vrací osobní příběh, nebo jen poznatek k tématu. Účastník má vědět, co se od něj očekává, a mít možnost rozhodnout, co zazní dál.

Co si z toho chcete odnést do běžného dne?

Rozhovor potřebuje také uzavření

Na konci se vracíme k tomu, s čím člověk přišel. Výsledkem může být přesnější pojmenování, rozlišení možností nebo drobný krok. Nemusí vzniknout akční plán jen proto, že jsme použili kartu. Někdy je podstatné zjištění, že potřebujeme více informací.

Dobré uzavření patří účastníkovi stejně jako význam obrazu. Průvodce může nabídnout shrnutí, ale člověk má možnost ho upravit. To, co si odnese, nemá být nejzajímavější interpretace lektora.

Další varianty vedení a souvislosti práce najdete v metodikách k metaforickým kartám. Otázky v nich slouží jako opora pro rozhovor, který zůstává živý.