Znáte to. Rozložíte na stůl třicet karet, dvanáct lidí si vybere a začne se sdílet. První účastník mluví sedm minut a je to krásné. Druhý pokrčí rameny: „Já nevím, prostě se mi líbila.“ Třetí se nakloní k sousedce a vysvětlí jí, co podle něj znamená její karta. Po čtyřiceti minutách jste u sedmého člověka a program se vám rozpadá pod rukama.

Nestalo se nic špatného. Karty fungovaly. Jen ve skupině fungují jinak než v rozhovoru ve dvou, a když s tím nepočítáme, přeroste nám aktivita přes hlavu.

Za třicet let lektorování jsem karty zkoušela s malými týmy, se sborovnou, s manažery i s velkými skupinami na konferencích. A čím dál víc vidím, že o úspěchu nerozhoduje sada, ale několik docela praktických rozhodnutí, která udělám ještě předtím, než karty vůbec vytáhnu.

Co se ve skupině mění

V individuálním rozhovoru má člověk celou pozornost průvodce a dost času. Může mlčet, vracet se, říct něco poprvé. Ve skupině je najednou publikum. Člověk neví, kolik toho má říct, nechce vypadat hloupě a často se přizpůsobí tomu, co řekli lidé před ním.

Zároveň má skupina něco, co rozhovor ve dvou nemá: vedle sebe zazní různé významy. Dva lidé si vyberou podobný obraz a každý v něm uvidí něco jiného. Tohle je pro skupinu často nejcennější moment. Ukazuje bez dlouhého vysvětlování, že na stejnou věc lze mít víc pohledů a že žádný z nich není ten „správný“.

Aby se k tomuhle momentu skupina dostala, potřebuje bezpečný a jasný rámec. O tom je zbytek článku.

Pět věcí, které rozhodují

1. Proč karty právě teď

Karty nejsou zpestření, které dáme do programu, protože vypadají hezky. Vždycky si nejdřív odpovím, k čemu je v dané chvíli potřebuji. Mají lidi naladit na začátku? Pomoci jim pojmenovat, co si odnášejí? Otevřít téma, o kterém se těžko mluví přímo? Přechod mezi dvěma bloky?

Podle účelu pak volím otázku i délku. Úvodní aktivita má jiný rytmus než závěrečná reflexe. Když účel nevím já, nevědí ho ani účastníci, a pak se sdílení rozteče.

2. Dobrovolnost a míra sdílení

Ve skupině vždycky říkám nahlas, že sdílení je dobrovolné. A nejen to. Říkám i to, že každý sám rozhoduje, kolik řekne. Stačí jedna věta. Stačí jedno slovo. Je možné říct „tohle si nechám pro sebe“.

Tahle věta stojí deset vteřin a změní atmosféru v místnosti. Lidé, kteří by jinak raději nic nevybrali, si kartu vezmou, protože vědí, že je nikdo nebude tlačit k osobní zpovědi.

3. Čas a formát sdílení

Nejčastější důvod, proč karty „zdržují“, není aktivita sama, ale sdílení v plénu. Dvanáct lidí po třech minutách je přes půl hodiny. Proto si předem rozmyslím formát:

• dvojice nebo trojice místo velkého kruhu, každý má pevný čas,
• jedna věta v plénu po práci v menších skupinách,
• dobrovolné sdílení dvou tří lidí místo kolečka, ve kterém musí promluvit každý.

Ve větších skupinách se mi osvědčuje, že hlavní práce proběhne v malých skupinkách a do pléna jde jen to podstatné.

4. Nikdo nevykládá kartu druhému

Tohle pravidlo říkám vždycky, ideálně ještě před výběrem karet. Ve skupině má totiž velkou sílu. Stačí jeden účastník, který druhému řekne „to je jasné, ty chceš utéct“, a celé sdílení se změní v hádání a obhajování.

Vysvětlím ho jednoduše: každý mluví o své kartě a o tom, co v ní vidí on. O kartách ostatních se můžeme zeptat, ale nevykládáme je. Když se to přesto stane, nedělám z toho drama. Klidně řeknu: „Zajímavé, co v té kartě vidíte vy. A co v ní vidí Petra?“ Význam se tím vrátí člověku, kterému patří.

Podrobněji o tom, proč karta nemá pevný význam, píšu v článku Jak pracovat s metaforou, aniž bychom ji klientovi vykládali.

5. Uzavření a návrat k tématu

Karta má rozhovor otevřít, ale skupina potřebuje i konec. Bez uzavření zůstane aktivita viset jako příjemná chvilka, která nemá s programem nic společného. Proto se na konci vždycky vracím k tomu, kvůli čemu jsme karty použili: co z toho, co zaznělo, si bereme do dalšího bloku, do práce, do týmu.

Krátká ukázka: začátek dvoudenního kurzu

Jako modelový příklad si vezměme skupinu šestnácti lidí na začátku dvoudenního kurzu. Na stolech je rozložených asi čtyřicet karet lícem nahoru.

Trojice mají na sdílení šest minut. Pak se ptám do pléna: „Kdo by chtěl jedním slovem říct, s čím přišel?“ Ozve se pět šest lidí. Slova si zapíšu na flipchart a na konci druhého dne se k nim vrátíme.

Celé to trvá kolem dvanácti minut. Skupina se mezitím seznámí, uslyší různé pohledy a já mám v ruce první obraz toho, s čím lidé přišli. A nikdo nemusel před šestnácti lidmi vyprávět víc, než chtěl.

„Ve skupině karta funguje nejlépe, když je jasné, kolik stačí říct.“

Co hlídat, aby skupina zůstala bezpečná

Karty umějí otevřít víc, než čekáme. I v pracovní skupině se může vynořit osobní téma, smutek nebo něco, co člověk nechtěl říct před kolegy. S tím je dobré počítat předem.

• Neotevírejte hlubší osobní témata v plénu. Když se něco takového objeví, poděkujte, nerozebírejte to před skupinou a nabídněte prostor po skončení.
• Pozor na skupiny s nadřízeným. Lidé řeknou méně, a je to v pořádku. Karta nesmí být podkladem k hodnocení.
• Karta není test. Ve skupině se to snadno zapomene, protože lidé rádi hledají, co „ta karta o někom říká“. Více o hranicích metody najdete v článku Karta není test ani diagnóza.
• Online skupina potřebuje víc struktury. Očíslovaný přehled karet, výběr čísla do chatu a jasné pořadí sdílení ušetří spoustu zmatku.

Pokud řešíte hlavně to, jak karty zapojit do konkrétního workshopu, najdete víc v článku Metaforické karty pro lektory. Širší souvislosti, proč obraz otevírá jiný rozhovor, popisuji v článku Metafory v koučování a lektorské práci.