Pracovat s metaforou bez výkladu znamená nechat člověka rozhodnout, co pro něj obraz představuje. Kouč nebo lektor se zajímá o jeho popis a souvislosti s tématem rozhovoru. Z fotografie, z její barvy ani z vybrané karty nevyvozuje závěry o člověku.

Na stole leží fotografie zavřených dveří. Průvodci se vybaví strach, překážka a nevyužitá příležitost. Klient si stejnou kartu vybere a řekne: „Tohle bych potřeboval. Možnost prostě zavřít.“ V jedné větě se ukáže, jak snadno bychom mohli začít vést úplně jiný rozhovor, než pro který člověk přišel.

Je to modelový příklad, ale vystihuje důležitý princip. To, co v obrazu vidíme my, není informace o druhém. Je to naše asociace. Může být zajímavá, přesvědčivá i velmi rychlá. Nic z toho z ní ještě nedělá klientův význam.

Jak pracovat s metaforou bez výkladu

Při práci s metaforickými kartami není úkolem kouče nebo lektora kartu vyložit. Neměl by klientovi říkat: „Zavřené dveře znamenají, že se bojíte změny.“ Mohou totiž znamenat, že člověk konečně nastavil hranici, něco uzavřel, chrání si soukromí nebo nechce znovu vstupovat do situace, kterou už opustil. A mohou mu připomínat jen konkrétní dům.

Jakmile význam určí průvodce, prostor pro vlastní objevování se zmenšuje. Účastník se může začít přizpůsobovat očekávané odpovědi nebo vysvětlovat, proč mu nabízený výklad nesedí. Část pozornosti pak věnuje reakci na průvodce místo tomu, co sám potřebuje promyslet.

Zůstat u člověkova významu neznamená sedět bez zájmu a ke všemu přikyvovat. Znamená ptát se tak, aby měl možnost vlastní myšlenku rozvinout, opravit nebo odmítnout. Průvodce může pomoci rozlišit vágní slovo, vrátit rozhovor k dohodnutému tématu nebo ověřit, zda správně porozuměl. Nepotřebuje přitom vědět, co by karta „měla“ znamenat.

I otázka může být skrytý výklad

Výklad nemusí začínat větou „To znamená, že…“. Někdy se schová do otázky. „Čeho se za těmi dveřmi bojíte?“ předpokládá strach. „Kdo vám brání vstoupit?“ zase překážku způsobenou někým jiným. Pokud o tom člověk sám nemluvil, vnášíme do rozhovoru obsah, který zatím patří nám.

Jemnější znění samo o sobě problém neřeší. „Není možné, že se vlastně bojíte nové příležitosti?“ může působit zdvořile, ale pořád nabízí konkrétní závěr. Někdo ho odmítne, jiný si řekne, že odborník asi něco poznal, a začne hledat potvrzení. Proto je užitečné všímat si předpokladů uvnitř našich otázek.

Následující dvojice nejsou univerzální scénář rozhovoru. Ukazují pouze rozdíl mezi vloženým významem a otevřenějším zájmem:

• Místo „Proč se bojíte projít?“ lze říct: „Co vás na těch dveřích zaujalo?“
• Místo „Ta prázdná židle znamená samotu?“ lze navázat: „Říkáte, že je pro vás důležité právě to prázdné místo. V čem?“
• Místo „Takže potřebujete změnu?“ lze ověřit: „Co z toho vám souvisí s tématem, které dnes řešíme?“

Ani otevřená otázka není vhodná automaticky. Pokud člověk řekne, že nechce pokračovat, další zvědavá formulace nemusí pomoci. Respekt k významu zahrnuje i respekt k tomu, že si jej chce nechat pro sebe.

Co vás na těch dveřích zaujalo?

Rozdíl mezi popisem a domněnkou

U fotografie můžeme rozlišovat, co je na ní vidět, a co si k tomu přidáváme. „Je tam jedna židle“ je popis obrazu. „Nikdo o toho člověka nestojí“ je příběh, který v něm čteme. Takový příběh může být pro účastníka důležitý, ale fotografie ho sama nedokazuje.

Tohle rozlišení má smysl i pro průvodce. Pokud nás hned napadne „opuštěnost“, můžeme si uvědomit, že obraz stejně dobře dovoluje odpočinek nebo soukromí. Nemusíme tyto alternativy účastníkovi vyjmenovat. Stačí, když nám připomenou, že náš první dojem není jediná možnost.

Na druhou stranu není potřeba opravovat každou metaforickou větu jako učitel při zkoušení. Když člověk řekne „ta židle je unavená“, nemusíme mu vysvětlovat, že nábytek necítí únavu. Zajímá nás, co tím pojmenovává. Přesnost zde znamená dobře rozumět jeho vyjádření, nikoli odstranit z řeči obraznost.

Držet se slov, která zazněla

Modelová účastnice při pohledu na kartu řekne: „Je tam těsno.“ Průvodce může toto slovo zachytit, aniž by za ni rozhodl, zda jde o pracovní tlak, rodinu nebo nedostatek času. Pokud ho ihned přeloží jako „jste přetížená“, možná se trefí. Možná ale přehlédne, že účastnice mluví o malé samostatnosti při rozhodování.

Věrnost jejím slovům dává prostor upřesnění. Není nutné každou odpověď převyprávět odborněji. Obyčejné slovo může držet zkušenost přesněji než formulace, kterou máme naučenou ze vzdělávání. Člověk navíc může v průběhu rozhovoru význam změnit: nejprve potřeboval „více místa“, později zjistí, že mu jde o jasnější dohodu.

Taková změna nemusí být rozpor. Rozhovor slouží také k tomu, aby se první dojem zpřesnil. Necháváme prostor tomu, co se skutečně ukáže, místo abychom člověka drželi u významu jeho první věty.

Když chce klient výklad po nás

Otázka „A co v tom vidíte vy?“ je pochopitelná. Člověk může být zvědavý na jiný pohled nebo očekává, že průvodce zná správnou odpověď. Je užitečné vyjasnit, jak s kartami pracujeme: můj dojem by byl jednou z možných asociací, nikoli posouzením vás nebo vaší situace.

Pokud se v nějakém typu rozhovoru vlastní asociace průvodce sdílí, potřebuje zůstat jasně označená jako jeho pohled, který lze odmítnout. V koučovací práci však často více pomůže vrátit pozornost k tomu, co klient sám potřebuje prozkoumat. Není nutné doplňovat každou mezeru naším nápadem.

Jindy otázka po výkladu odhalí pouze nejasné zadání. Účastník si myslí, že má odhalit zamýšlený význam autora fotografie. Stačí vysvětlit, že taková správná odpověď tu není. Tím se může rozhovor uvolnit bez dalšího zásahu.

Stejný princip platí i ve skupině

Výklad nemusí přicházet jen od lektora. Ostatní účastníci mohou začít vysvětlovat: „Ty sis vybrala trůn, protože chceš mít všechno pod kontrolou.“ Taková věta už z obrázku vyrábí nálepku. Skupina potřebuje rozlišovat mezi vlastním dojmem a komentářem o druhém člověku.

Na společnou fotografii se přitom může dívat více lidí a každý může nabídnout vlastní asociaci. Rozdíl je v tom, zda mluví o svém pohledu, nebo určuje význam cizí volby. „Mně tahle židle připomíná školu“ nechává prostor. „Tobě chybí disciplína“ ho uzavírá.

Dobrovolnost se týká výběru i sdílení. Kdo si vybral kartu, nemusí před skupinou vysvětlit každý důvod. A skupina nemá právo jeho mlčení vyložit za něj. Podobně není vhodné hodnotit, kdo šel při aktivitě „dost do hloubky“.

Zkusme chvíli zůstat u slov, která opravdu zazněla.

Otevřenost má sloužit konkrétnímu tématu

Rozhovor bez výkladu není nekonečné hledání asociací. Má důvod, dohodnuté téma a hranice. Po chvíli je možné ověřit, co si člověk ujasnil a zda mu obraz ještě pomáhá. Pokud se od své otázky vzdálil, průvodce ho může upozornit a nabídnout návrat.

Karta přitom nezbavuje nikoho odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Nový pohled lze porovnat s fakty, možnostmi i tím, co člověk opravdu chce. Obraz není důkaz a silná asociace není povel k jednání. Širší souvislosti najdete v přehledu Metafory v koučování a lektorské práci.

Dobře vedená práce s metaforou nemusí skončit překvapivým odhalením. Někdy její hodnota spočívá v přesnější větě: „Nechci ty dveře otevřít. Potřebuji vědět, že je mohu zavřít.“ Pokud je to klientova věta a dává mu smysl, má pro rozhovor větší cenu než náš nejpůsobivější výklad.

Chcete se opřít také o metodickou přípravu? Podívejte se na metaforické karty a jejich metodické průvodce.