Metaforické koučovací karty jsou obrazové podněty pro přemýšlení a rozhovor. Člověk si vybírá obraz, hledá v něm vlastní souvislosti a propojuje je s tématem, které řeší. Karta nemá pevný osobní výklad, neurčuje budoucnost a neslouží jako psychologický test.

Občas se mě někdo zeptá, jestli metaforické nebo koučovací karty fungují podobně jako tarot. Rozumím tomu. Jsou to karty, jsou na nich obrazy a symboly. Člověk si jednu vybere, chvíli se na ni dívá a začne o ní mluvit. Na první pohled to může vypadat podobně. Rozhodující je ale způsob, jakým s obrazem zacházíme.

Koučovací karta nedává odpověď. Dává otázku. Nemá člověku sdělit, co ho čeká, co má udělat ani co jeho situace „ve skutečnosti znamená“. Vytváří příležitost všimnout si něčeho, pro co dosud neměl přesná slova.

Co jsou metaforické koučovací karty

Může jít o fotografie konkrétních míst a předmětů i o kreslené obrazy. Společným rysem je možnost spojit viděný motiv s vlastní zkušeností. Fotografie dveří může někomu připomenout novou možnost, jinému domov a dalšímu téma soukromí. Tyto významy nejsou uložené uvnitř obrázku a nečekají, až je odborník správně rozluští.

Význam nevychází z obrázku samotného. Vzniká až ve chvíli, kdy si ho člověk propojí se svou vlastní zkušeností, situací, emocemi nebo otázkou. Právě to je podstatné: u metaforické karty nás zajímá, co znamená pro konkrétního člověka v konkrétním rozhovoru.

Označení „koučovací karty“ je širší. Může zahrnovat i balíček napsaných otázek, názvy hodnot nebo inspirační výroky. Tyto pomůcky mají jiný způsob použití. Karta s otázkou už rozhovor určitým směrem vede; otevřený obraz může nabídnout více různých vstupů. Při výběru se proto vyplatí podívat se na skutečný obsah sady, ne pouze na její název.

Karta sama nic neví

Když se na stejnou fotografii dveří podívá pět lidí, každý v ní může vidět něco jiného. Jeden nový začátek, druhý překážku, třetí bezpečí, čtvrtý návrat a pátý něco, čemu se už dlouho vyhýbá. Neexistuje správný výklad, ke kterému by měli všichni dojít. A někdo může říct, že ho zaujala pouze hezká barva. I to je platná odpověď.

Představte si obraz starých dveří s oprýskanou barvou. V modelovém rozhovoru může jeden člověk říct: „Připomínají mi dům mé babičky. Cítím klid.“ Jiný: „Vypadají zanedbaně. Jako něco, o co se dlouho nikdo nestaral.“ A další: „Jsou staré, ale pořád drží. To je pro mě vytrvalost.“ Obraz je stejný, příběh je pokaždé jiný.

Proto metaforické karty nelze používat jako slovník symbolů, ve kterém má každý motiv jeden závazný význam. Ani autor fotografie neurčuje, co si v ní musí všimnout její další divák. Může vysvětlit záměr sady, ale nemůže předem popsat cizí zkušenost.

Čeho jste si na obrázku všimli vy?

V čem se liší od výkladu a od testu

Tarot se obvykle spojuje se zavedenou symbolikou a způsoby výkladu. Lidé ho používají různě, někdy i k vlastní reflexi. Pro rozlišení proto nestačí tvar nebo vzhled karty. Podstatné je, zda význam odvozujeme z výkladového systému, nebo ho necháváme vytvářet člověka v rozhovoru. Zde popisuji druhý přístup.

Také psychologický test má jiný účel: pracuje s určenými pravidly zadání, vyhodnocení a s doložením toho, co skutečně měří. Samotný výběr fotografie takové měření nepředstavuje. Nelze z něj poctivě udělat závěr o osobnosti, schopnostech, psychickém stavu nebo vhodnosti člověka pro určitou práci.

A metaforická karta není ani afirmace. Výrok „Dokážu všechno, co si přeji“ nabízí předem formulované sdělení. Obraz naproti tomu může vyvolat souhlas, nejistotu, nesouhlas i potřebu odpočinku. Nemusí končit pozitivní větou. Jeho smyslem je umožnit vlastní pojmenování situace, ne dovést každého ke stejné náladě.

Co se při práci s obrazem může změnit

Některé věci máme poměrně jasné, ale nedokážeme je přesně pojmenovat. Jindy si opakujeme stejné odpovědi, protože jsme zvyklí o svém problému přemýšlet stále stejným způsobem. Obraz může přinést nový detail, jinou perspektivu nebo asociaci, která nás při běžném rozhovoru nenapadla.

Člověk někdy začne mluvit o kartě a teprve po chvíli zjistí, že vlastně mluví o sobě. Ne proto, že by karta znala jeho příběh. Sám ji propojil s něčím, co prožívá. To ale neznamená, že každá asociace je pravda, kterou musí přijmout. Může ji zkoumat, upřesnit i opustit.

Představme si, že účastnice vybere fotografii zahradního posezení. Nejdřív ji zaujme klid, potom si všimne, že židle stojí těsně vedle sebe. Teprve při popisu pojmenuje, že nehledá samotu, ale společnost, ve které se nemusí stále přizpůsobovat. To je modelová možnost vývoje rozhovoru, nikoli slib výsledku každé práce s kartami.

Jakou roli má kouč nebo lektor

Průvodce pomáhá držet téma a zajímá se o slova účastníka. Nepřebírá roli vykladače, který ví lépe, co volba znamená. Věta „Zavřené dveře dokazují, že se bojíte změny“ obsahuje závěr, ke kterému člověk vůbec nemusel dojít. Může mu vzít prostor pro vlastní odpověď.

Práce s kartou proto stojí na dobrém rozhovoru. Ten zahrnuje pozornost, přiměřené otázky a možnost nesouhlasit. Není nutné získat osobní odhalení ani dokončit připravenou aktivitu za každou cenu. Podrobněji rozdíl rozebírám v článku Jak pracovat s metaforou bez výkladu.

Výběr obrazu bývá vědomý: člověk si prohlédne karty a rozhodne se, se kterou chce pracovat. Náhodné losování je možná dobrovolná varianta. Ani při něm však neplatí, že vylosovaná karta „musela přijít“ nebo že její obsah účastníka zavazuje k určitému vysvětlení.

Pro koho mohou být karty užitečné

Metaforické karty se často spojují s individuálním koučováním, jejich využití je ale širší. Mohou pomáhat otevírat rozhovory v mentoringu, kariérním poradenství, při týmové reflexi, ve vzdělávání nebo při vlastním psaní. Každé prostředí ovšem vyžaduje jinou míru osobního sdílení a jiný způsob vedení.

Ve škole může být tématem zkušenost ze společného projektu. Na pracovním workshopu očekávání od dnešního programu. Při vlastní reflexi třeba to, jaké místo teď člověk potřebuje ve svém týdnu vytvořit. Není nutné hledat nejtěžší téma, aby práce byla hodnotná. Někdy pomůže přesnější pojmenování docela běžné věci.

Vždy záleží také na ochotě účastníka. Pokud chce mluvit bez obrazů, metoda se tomu může přizpůsobit. „Mně to nic neříká“ není diagnóza ani známka nedostatečné představivosti. Karty jsou nabídka, nikoli podmínka dobrého rozhovoru.

I stejná karta může otevřít pokaždé jiný rozhovor.

Obrázky, metodika a vlastní úsudek

Když jsem karty připravovala, nechtěla jsem vytvořit pouze soubor hezkých obrázků. Ke konkrétním sadám proto patří metodické průvodce a napříč tématy lze využít příručku Metafora jako klíč. Obrázky nabídnou podnět; metodika pomáhá promyslet jejich použití, souvislosti a vedení práce.

Ani metodika ale neobsahuje odpověď na cizí život. Karty nenahrazují dovednosti průvodce a nejsou psychodiagnostikou ani náhradou terapie. Základní vztah mezi obrazem, otázkou a účelem rozhovoru popisuji také v širším přehledu Metafory v koučování a lektorské práci.

Odpověď není v kartě. Není ani v hlavě průvodce. Vzniká při tom, jak člověk pozoruje, přemýšlí, propojuje a rozhoduje se, co pro něj má význam. Karta mu k tomu může vytvořit prostor.

Prohlédněte si metaforické karty a metodiky a vyberte si téma, které odpovídá vaší práci.