Jitka Štádlerová – inspirace-semináře-mentoring
Jitka Štádlerová – inspirace-semináře-mentoring
1. října mi je 55.
Píše se mi to trochu zvláštně. Ne proto, že by mi vadil věk. To vůbec. Jen číslo 55 zní podle mě jako věk člověka, který už má spoustu věcí vyřešených, ví, co chce, nenechá se rozhodit a možná už má dokonce nějaký systém na ukládání účtenek.
Já se přitom pořád cítím tak na 35. 🙂
Někdy na 28. Jindy ráno při vstávání z postele asi na 72, ale to teď nechme stranou.
Mám ráda svůj věk. Je v něm spousta lidí, které jsem potkala, míst, kam jsem se podívala, práce, které jsem dělala a dnes už bych je dělat nechtěla, i práce, o kterých jsem před deseti lety vůbec netušila, že budou existovat. Několik slepých uliček, hromada nápadů, pár průšvihů, pár velmi dobrých rozhodnutí a samozřejmě i dost takových, u kterých dnes člověk jenom kroutí hlavou.
Ale to k tomu patří.
A čím jsem starší, tím méně mám pocit, že bych měla mít na všechno odpověď. Spíš mám pořád další otázky. A vlastně jsem za to docela ráda.
Mimochodem jsem zjistila, že 55 patří do Fibonacciho řady.
1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55…
Každé další číslo vznikne součtem dvou předchozích. Nebudu tady dělat matematickou přednášku, na to jsou jiní, ale jedna věc se mi na tom líbí: pětapadesátka vlastně vznikne z toho, co bylo před ní.
A to mi na věk docela sedí.
Člověk si taky nese všechno předchozí. Nejen úspěchy a krásné okamžiky, ale i změny názoru, lidi, kteří prošli životem jen na chvíli, období, kdy vůbec nevěděl, kam jde, a věci, které tehdy vypadaly jako katastrofa a dnes jsou skoro legrační.
Ve dvaceti člověk něco začne. Ve třiceti buduje. Ve čtyřiceti občas zjistí, že půlku z toho vlastně budovat nemusel. A kolem padesátky už možná trochu víc přemýšlí, co si chce nechat a co už vůbec ne.
Každopádně jsem si říkala, že psát k pětapadesátinám článek „55 věcí, které už o životě vím“ by bylo trochu podezřelé.
Protože pořád spoustu věcí nevím.
Takže jsem to otočila.
To bych docela chtěla.
Mám taková setkání ráda. Člověk někam jde kvůli úplně jiné věci, dá se s někým do řeči a za hodinu už přemýšlí nad něčím, co ho předtím vůbec nenapadlo.
Moje práce se za posledních třicet let proměnila tolikrát, že kdyby mi někdo ve třiceti ukázal, co budu dělat v pětapadesáti, asi bych mu nevěřila.
Tuhle otázku si mimochodem poslední dobou pokládám docela často.
Tady bych těch otázek mohla napsat klidně pětapadesát samotných.
Protože tu větu o tom, kolik nám technologie ušetří času, posloucháme už desítky let. A nejsem si úplně jistá, jestli jsme ten ušetřený čas někde nepoužili na to, abychom si přidali další práci.
Tohle mám ostatně na kreativitě asi nejraději. Často právě z věcí, které nejdřív vypadají trochu vedle, vznikne něco opravdu zajímavého.
„Poprvé“ podle mě rozhodně nekončí ve dvaceti.
Tohle je asi moje nejoblíbenější otázka ze všech. A kupodivu na ni nechci znát odpověď. Aspoň ne předem.
A když už tedy bilancuji, napadlo mě ještě něco. Ne co chci do šedesáti stihnout, to mě moc neláká. Spíš čeho bych chtěla mít v dalších letech víc.
Určitě zvědavosti. Pořád se ptát, zkoušet nové věci, klidně být zase začátečnice a chvíli nevědět, kde se co mačká. Zvědavost mi připadá jako docela dobrý způsob, jak nezestárnout dřív, než je nutné.
Pak tvoření. Nejen práce, která má termín, klienta a fakturu, ale i věcí, které začnou obyčejným: „Tohle by bylo zajímavé udělat.“ Text, fotografie, karty, magazín, rozhovor, nějaký nový projekt, o kterém ještě ani nevím, co z něj bude.
Chtěla bych mít víc zážitků než věcí. Více cest, měst, kaváren, výstav, procházek, odboček a setkání, která se nedají naplánovat do diáře.
A taky lidí, se kterými se dá přemýšlet nahlas. Takových, se kterými začnete u jedné věci a za hodinu jste úplně jinde, protože někdo řekl: „A co kdyby…?“
A asi nejvíc bych si chtěla nechat svobodu vybírat si. Čemu dám čas, komu ho dám, do čeho se pustím a co může úplně v klidu zůstat neudělané.
Takže ano. Od zítřka mi je 55.
Na papíře.
Uvnitř pořád přibližně 35.
A jestli budu mít v pětasedmdesáti pořád dost zvědavosti na další podobný seznam, budu spokojená. Protože čím dál víc si myslím, že není až tak důležité, kolik už toho člověk ví.
Mnohem zajímavější je, jestli ho ještě pořád něco přiměje říct:
„Počkej. To je zajímavé. Jak to vlastně je?“
Jsem Jitka Štádlerová. Už více než 20 let provázím jednotlivce i firmy osobním rozvojem, time managementem a chytrým využíváním moderních nástrojů – včetně umělé inteligence.
Učím lidi pracovat efektivněji, tvořivě a zároveň v souladu se sebou.
🟡 Aktuální semináře a workshopy najdete na: www.jitkastadlerova.cz
🟡 Přidejte se do komunity AI & osobní rozvoj (inspirace, tipy, AI v praxi, osobní rozvoj)
🟡 Spojit se můžeme i na LinkedInu: linkedin.com/in/jitka-stadlerova
V obČASníku najdete tipy na knihy, rozhovory, články, ale i vychytávky z oblasti umělé inteligence, které vám pomůžou ušetřit čas, získat nadhled a podpořit vaši tvořivost.
👉 Prakticky. Lidsky. Bez zbytečného technického balastu.
Zadáním své e-mailové adresy souhlasíte s tím, že budu vaše data zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů a posílat vám pravidelné e-maily. Z odběru se můžete kdykoliv odhlásit.