1. října mi je 55.
Píše se mi to trochu zvláštně. Ne proto, že by mi vadil věk. To vůbec. Jen číslo 55 zní podle mě jako věk člověka, který už má spoustu věcí vyřešených, ví, co chce, nenechá se rozhodit a možná už má dokonce nějaký systém na ukládání účtenek.
Já se přitom pořád cítím tak na 35. 🙂
Někdy na 28. Jindy ráno při vstávání z postele asi na 72, ale to teď nechme stranou.
Mám ráda svůj věk. Je v něm spousta lidí, které jsem potkala, míst, kam jsem se podívala, práce, které jsem dělala a dnes už bych je dělat nechtěla, i práce, o kterých jsem před deseti lety vůbec netušila, že budou existovat. Několik slepých uliček, hromada nápadů, pár průšvihů, pár velmi dobrých rozhodnutí a samozřejmě i dost takových, u kterých dnes člověk jenom kroutí hlavou.
Ale to k tomu patří.
A čím jsem starší, tím méně mám pocit, že bych měla mít na všechno odpověď. Spíš mám pořád další otázky. A vlastně jsem za to docela ráda.
Mimochodem jsem zjistila, že 55 patří do Fibonacciho řady.
1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55…
Každé další číslo vznikne součtem dvou předchozích. Nebudu tady dělat matematickou přednášku, na to jsou jiní, ale jedna věc se mi na tom líbí: pětapadesátka vlastně vznikne z toho, co bylo před ní.
A to mi na věk docela sedí.
Člověk si taky nese všechno předchozí. Nejen úspěchy a krásné okamžiky, ale i změny názoru, lidi, kteří prošli životem jen na chvíli, období, kdy vůbec nevěděl, kam jde, a věci, které tehdy vypadaly jako katastrofa a dnes jsou skoro legrační.
Ve dvaceti člověk něco začne. Ve třiceti buduje. Ve čtyřiceti občas zjistí, že půlku z toho vlastně budovat nemusel. A kolem padesátky už možná trochu víc přemýšlí, co si chce nechat a co už vůbec ne.
Každopádně jsem si říkala, že psát k pětapadesátinám článek „55 věcí, které už o životě vím“ by bylo trochu podezřelé.
Protože pořád spoustu věcí nevím.
Takže jsem to otočila.
55 věcí, které pořád ještě nevím
O sobě
- Co mě ještě začne bavit, o čem dnes nemám ani tušení?
- Kolikrát ještě úplně změním názor na něco, o čem jsem dnes přesvědčená?
- Co ještě udělám úplně poprvé?
- Co ze svých dnešních vlastností budu za deset let považovat za velkou výhodu, přestože mě teď občas štve?
- Čemu se budu v roce 2036 smát, že jsem tím v roce 2026 ztrácela čas a nervy?
- Kolik zajímavých věcí ještě zjistím jenom proto, že se někoho zeptám?
- Co můžu pustit a za měsíc zjistit, že mi to vůbec nechybí?
- A co bych naopak měla držet mnohem pevněji?
- Čím mě ještě dokážu překvapit sama?
- A budu se v pětasedmdesáti pořád cítit na pětatřicet?
To bych docela chtěla.
O lidech
- Koho ještě potkám úplnou náhodou?
- Který rozhovor mi ještě změní směr?
- Kdo mi řekne jednu jedinou větu, kterou si budu pamatovat dalších deset let?
- Kolik skvělých lidí míjíme jenom proto, že se s nimi nikdy nedáme do řeči?
- Proč si s někým rozumíte po pěti minutách a s někým ani po pěti letech?
- Kolik přátelství ještě vznikne v době, kdy bych čekala, že už jsou všechny důležité vztahy dávno „hotové“?
- Kolik dobrých věcí ještě začne větou: „Hele, a co kdybychom…?“
- Jak moc může život změnit jedno setkání ve správnou chvíli?
Mám taková setkání ráda. Člověk někam jde kvůli úplně jiné věci, dá se s někým do řeči a za hodinu už přemýšlí nad něčím, co ho předtím vůbec nenapadlo.
O práci
Moje práce se za posledních třicet let proměnila tolikrát, že kdyby mi někdo ve třiceti ukázal, co budu dělat v pětapadesáti, asi bych mu nevěřila.
- Jak bude moje práce vypadat za pět let?
- Budeme ještě říkat „práce s AI“, nebo nám to bude připadat stejně legrační jako dnes říkat „pracuji s internetem“?
- Jaké profese vzniknou, pro které dnes ještě ani nemáme jméno?
- Co z toho, co dnes učím na seminářích, bude za tři roky úplná samozřejmost?
- A co naopak zůstane důležité pořád?
- Které lidské dovednosti budou mít větší cenu právě proto, že stroje zvládnou stále víc?
- Co bude znamenat být dobrý lektor ve chvíli, kdy si každý během pár sekund zjistí téměř cokoli?
- Budeme se ještě učit hlavně odpovědi, nebo konečně začneme víc učit klást dobré otázky?
- Kolik práce pořád děláme jen proto, že jsme si ještě nevšimli, že už ji dělat nemusíme?
- Co budu za pár let dělat úplně jinak než dnes?
Tuhle otázku si mimochodem poslední dobou pokládám docela často.
O AI
Tady bych těch otázek mohla napsat klidně pětapadesát samotných.
- Co bude AI umět za rok?
- A co bude umět za deset let?
- Kterým dnešním obavám se jednou budeme smát?
- A které naopak dnes vůbec nebereme dost vážně?
- Pomůže nám AI být kreativnější, nebo nás bude příliš ochotně zásobovat prvním průměrným řešením?
- Naučí nás lépe přemýšlet, nebo nám právě to přemýšlení tak usnadní, že ho přestaneme dělat?
- Jak se změní tvoření?
- Jak se změní učení?
- Budeme mít díky technologiím opravdu víc času?
- A pokud ten čas opravdu získáme, co s ním uděláme?
Protože tu větu o tom, kolik nám technologie ušetří času, posloucháme už desítky let. A nejsem si úplně jistá, jestli jsme ten ušetřený čas někde nepoužili na to, abychom si přidali další práci.
O kreativitě
- Kolik dobrých nápadů zahodíme jenom proto, že na začátku vypadají trochu bláznivě?
- Proč nejlepší nápad často přijde při chůzi, ve sprše, ve vlaku nebo ve chvíli, kdy máte dělat něco úplně jiného?
- Dá se kreativita vyčerpat?
- Nebo jí jen někdy pořád nabízíme stejné prostředí, stejné lidi, stejné otázky a stejné podněty?
- Kolik dobrých nápadů mám někde zapsaných v telefonu, Notionu, sešitu nebo na papírku a samozřejmě vůbec nevím kde?
- Co ještě vznikne tím, že spojím dvě věci, které spolu na první pohled nemají vůbec nic společného?
- Který můj budoucí projekt začne jednou nenápadnou větou napsanou někde bokem?
Tohle mám ostatně na kreativitě asi nejraději. Často právě z věcí, které nejdřív vypadají trochu vedle, vznikne něco opravdu zajímavého.
O světě
- Kolik měst ještě projdu pěšky bez toho, abych měla přesný plán?
- Kolik kaváren najdu jen proto, že zahnu do ulice, kam jsem původně vůbec neměla namířeno?
- Které nenápadné místo mě zase překvapí víc než všechny slavné památky v okolí?
- Kolikrát ještě vytáhnu telefon a vyfotím něco, kolem čeho ostatní lidé normálně projdou? Starou židli, dveře, stín na zdi, schody, výlohu, lavičku, ceduli…
- Co všechno ještě jednou uvidím poprvé?
„Poprvé“ podle mě rozhodně nekončí ve dvaceti.
A o úplně obyčejném životě
- Kolik skvělých dnů ještě začne úplně obyčejně?
- Kolik věcí už teď mám a přitom pořád přemýšlím, co mi ještě chybí?
- Co bych na svém vlastním životě viděla jinak, kdybych se na něj občas podívala očima někoho cizího?
- Kolik radosti se vlastně vejde do věcí, které nestojí vůbec nic?
- A co mě ještě čeká, o čem dnes nemám ani tušení?
Tohle je asi moje nejoblíbenější otázka ze všech. A kupodivu na ni nechci znát odpověď. Aspoň ne předem.
A když už tedy bilancuji, napadlo mě ještě něco. Ne co chci do šedesáti stihnout, to mě moc neláká. Spíš čeho bych chtěla mít v dalších letech víc.
Určitě zvědavosti. Pořád se ptát, zkoušet nové věci, klidně být zase začátečnice a chvíli nevědět, kde se co mačká. Zvědavost mi připadá jako docela dobrý způsob, jak nezestárnout dřív, než je nutné.
Pak tvoření. Nejen práce, která má termín, klienta a fakturu, ale i věcí, které začnou obyčejným: „Tohle by bylo zajímavé udělat.“ Text, fotografie, karty, magazín, rozhovor, nějaký nový projekt, o kterém ještě ani nevím, co z něj bude.
Chtěla bych mít víc zážitků než věcí. Více cest, měst, kaváren, výstav, procházek, odboček a setkání, která se nedají naplánovat do diáře.
A taky lidí, se kterými se dá přemýšlet nahlas. Takových, se kterými začnete u jedné věci a za hodinu jste úplně jinde, protože někdo řekl: „A co kdyby…?“
A asi nejvíc bych si chtěla nechat svobodu vybírat si. Čemu dám čas, komu ho dám, do čeho se pustím a co může úplně v klidu zůstat neudělané.
Takže ano. Od zítřka mi je 55.
Na papíře.
Uvnitř pořád přibližně 35.
A jestli budu mít v pětasedmdesáti pořád dost zvědavosti na další podobný seznam, budu spokojená. Protože čím dál víc si myslím, že není až tak důležité, kolik už toho člověk ví.
Mnohem zajímavější je, jestli ho ještě pořád něco přiměje říct:
„Počkej. To je zajímavé. Jak to vlastně je?“